Navigace

Výběr jazyka

  • Česky
  • English
  • Deutsch

Obsah

Historie obce

Zámek Svojšín

Jméno Svojšín zaznamenáváme v písemných pramenech poprvé v přídomku bratří Oldřicha a Benedy ze Svojšína (Odalricus et Beneda de Svaysin) v roce 1176. Figurují ve svědečné řadě listiny českého knížete Soběslava pro klášter v Kladrubech. Oba jsou zmiňováni jako synové Ctiborovi již o rok dříve v roce 1175. Páni ze Svojšína patřili ke starým českým šlechtickým rodům a řadili se po bok Hrabišicům, Hroznatovcům, Drslavicům, Buzicům, Vítkovicům, Janovicům, Benešovicům, Markvarticům, Ronovicům a dalším. Jejich fyzická přítomnost v blízkosti panovníka svědčí o mimořádnosti jejich postavení v hierarchii tehdejší společnosti. S jejich dobrou pozicí v rámci konsolidující se šlechtické obce nepochybně souvisí existence svojšínského tribunového kostela sv. Petra a Pavla, jehož stavba je historiky umění kladena do období okolo roku 1200. Na základě některých zachovaných stavebních detailů (hlavice sloupu v přízemí věže, velikost kvádrů stavby) jsou činěny pokusy o upřesnění datování stavby do 70. –80. let 12. století. Románský kostel byl součástí většího areálu, ke kterému patřila také tvrz, jako šlechtické sídlo pánů ze Svojšína a nepochybně i poplužní dvůr. Ve 14. století se Svojšín dělil na Horní Svojšín s kostelem sv. Petra a Pavla a s tvrzí a Dolní Svojšín na druhém břehu Mže také s vlastním kostelem neznámého zasvěcení.

Rodovou posloupnost pánů ze Svojšína jako držitelů tvrze a vsi Svojšín, lze bez přerušení sledovat až do závěru 14. století. V roce 1396 je svojšínský statek rozdělen na dvě části. Jednu držela Johanka vdova po Benedovi ze Svojšína a druhou Borník ze Štítař snad jako poručník. V roce 1407 je na jedné části pánem Protiva ze Svojšína, zřejmě potomek původních majitelů a na druhé Hrabiše z Paběnic seděním na Nalžovech. Později však měli nalžovští vladykové z Paběnic statek Svojšín celý a přijali rodové jméno Svojští z Nalžov. Na počátku 16. století držel Svojšín Jiřík Svojský z Nalžov (+1532). Ten zanechal syny Burjana a Jošta. Oba byli jako neplnoletí v poručenské správě otcovy sestry Markéty provdané za Jiříka Čejku z Olbramovic. První z nich se okolo roku 1540 ujal otcova dědictví, ale za dva roky na to zemřel. Jeho mladší bratr Jošt byl zatím v poručenské správě své starší sestry Anny, ale i on zřejmě brzo zemřel – po roce 1543 již o něm nejsou žádné zprávy. Anna Svojská z Nalžov se vdala za Jiříka Příchovského z Příchovic a jako věno přinesla zděděný Svojšín. Dožila se vysokého věku a zemřela v roce 1596 po té, co Svojšín odkázala nezletilým dětem svého syna Jiřího Příchovského (+1597).

Synem Anny Příchovské z Nalžov Janem starším Příchovským z Příchovic (+1594) bylo zahájeno dvě staletí trvající držení Svojšína jeho potomky. V roce 1704 byl Antonín Ferdinand Příchovský z Příchovic na Svojšíně (+ 1713) povýšen do stavu svobodných pánů. Vdova po něm Terezie Judita Sekerková ze Sedčic (+1769), se zasloužila o postavení nového svojšínského zámku v roce 1723 na místě staré tvrze. Měla syny Jana Václava, Antonína Petra a Felixe Ladislava. Ti byli 24. 9. 1759 povýšeni do hraběcího stavu.

Antonín Petr hrabě Příchovský z Příchovic se narodil 28. 8. 1707 ve Svojšíně a má pro historii obce svou důležitost, protože nepochybně patří k nejvýznamnějším z rodáků. Ten po teologických studiích v Římě a v Praze byl v roce 1731 vysvěcen na kněze a dosáhl doktorátu theologie na pražské universitě. V roce 1752 byl vysvěcen na světícího biskupa pražského jako titulární biskup emeský s právem nástupnictví (biskup-koadjuktor). V následujícím roce se stal děkanem svatovítské kapituly a zároveň byl Marií Terezií jmenován sídelním biskupem v Hradci Králové. Zde působil jako 10. biskup v letech 1754 – 1763. Po smrti 20. pražského arcibiskupa Jana Mořice Gustava hraběte z Manderscheid-Blankenheimu 26. 10. 1763 se jako koadjuktor automaticky stal pražským arcibiskupem. Ještěv prosinci toho roku přijal jako odznak svého nového důstojenství palium a intronizován byl v roce následujícím (13. 5. 1764). Za jeho působení byl na Hradčanském náměstí v Praze postaven nový arcibiskupský palác dodnes označený jako arcibiskupským znakem v průčelí. 21. arcibiskup pražský zemřel 14. 4. 1793 a byl pohřben v chrámu sv. Víta..

Držitelem Svojšína byl z výše uvedených tří bratří nejstarší Jan Václav Příchovský (+1781). Po něm dědil syn František. Zřejmě nebyl dobrým hospodářem a zadlužil panství Svojšín natolik, že muselo být prodáno ve veřejné dražbě. V roce 1795 byl vydražen Josefem Janem rytířem z Bigatto. Ten zemřel 28. 3. 1812 jako poslední mužský člen svého rodu.. Dědicem Bigattů se na základě testamentu Josefa Jana z Bigatto z 16. 3. 1812 stal Antonín Karel Josef sv. pán z Juncker na Ober-Conreuth (na Horní Hraničné - u Chebu; +1821) a to díky své matce jako Josefův nejbližší příbuzný. Součástí dědictví byl i statek Ošelín připojený ke Svojšínu. Antonínu Karlu Josefovi Junckerovi byl 16. 3. 1814 potvrzen český stav svobodných pánů a povoleno spojení rodových erbů a jmen Junckerů a Bigattů.Příslušníci rodu Juncker-Bigatto byli ve Svojšíně vrchností až do konce patrimoniální správy v roce 1850.

 

O jménu

V průběhu historie bylo možné zaznamenat následující podoby názvu obce: Svaysin(1176), Suaysin (1177), Sweyssin (1183), Swessingen (1197),Sueisingen (1219), de Zwesina (1239), Zweyssin (1291), Swaising (1298), Swayssingc (1312), de Sweyssin (1320), Swaysing (1329), Swayssin (1369) Swayssin superior, Swayssin inferior (1384 – ok. 1405) in Sweissin (1407), de Swoyssina (1410), Sweyssyn (1412), do vsi Swoyssina (1497, 1544), na Svojšíně (1518), Schweiβing, Scheising, ehemals Swogssin, Swogssino(1833). Jazykovědci vysvětlují význam názvu obce takto – jméno Svojšín vzniklo přivlastňující příponou –ín ze staročeského osobního jména Svojša, Svojsě a znamenalo Svojšův, tedy dvůr. Přípona –ing (en) svědčí o tom, že toto místní jméno bylo velmi brzo přizpůsobováno německému jazyku.